Výstava přibližuje jak fotografiemi, tak plakáty dění v Junior klubu Chmelnice na pražském Žižkově – klubu, který měl v předlistopadové době nezastupitelnou roli, a to díky své opravdu odvážné dramaturgii, která v oné bezbarvé, otupující době působila jako něco až neskutečného.
Na Chmelnici, a je to také aspoň částečně vidět z vystavených fotografií a plakátů totiž vystupoval výkvět tehdejší především rockové, ale i písničkářské scény. A dodejme, že scény, jež byla na hony vzdálená všem těm „oficiálním“ kapelám typu Turbo nebo Olympic a podobně, zkrátka, scény, jež si rozuměla s experimentem, scény, jež se nebála kritičnosti, scény, do které se, očekávaně, státní média (a nejen ona) navážela a bojovala s ní, jak to jen šlo.
Na Chmelnici ovšem vystupovaly nejen kapely, ale také se zde hrálo divadlo, pořádaly přednášky, výstavy. A opět platilo to, co bylo řečeno o hudební nabídce. Na fotografiích, které pokrývají roky 1981 až 1989, a jejichž autory jsou Katarína Mišíková, Lucie Holá, Ivan Prokop, Jaroslav Prokop, Aleš Mynář, Karel Šuster a Jiří Tlach vidíme klasickou chmelnickou kapelu Garáž, mimo jiné s Tony Ducháčkem v klasické rockerské póze, další chmelnické štamgasty Jasnou páku, Hudbu Praha či Ženy nebo Echt, Mikoláše Chadimu a jeho MCH Band, veterány Vladimíra Mišíka, který zde oslavil své pětačtyřicátiny, i jeho Etc…, nad snímky můžeme vzpomenout na brněnský Dunaj, Petra Vášu, Ivu Bittovou či E, písničkáře Jiřího Dědečka, Vladimíra Mertu či Vlastu Třešňáka, Skoumala s Vodňanským, vidíme i brněnské Divadlo Na provázku, HaDivadlo, ale i japonského tanečníka Mina Tanaku.
Vystaveny jsou také některé z plakátů Karla Halouna, který byl s Chmelnicí spjat od samého počátku, a který k výstavě poznamenává: „Na Chmelnici a na vše, co jsem pro ni dělal, vzpomínám rád, však je to také spojené s relativním mládím, které, byť se odehrávalo v podělané době, bylo celkem fajn. A to je také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli začít se zabývat myšlenkou, že o tom všem kolem Chmelnice vydáme knižní svědectví. Tahle výstava je tak vlastně jistým startem, seznamováním.“ A s úsměvem dodává: „Chtěli jsme vědět, kolik z nás je ještě naživu a jestli o tu knihu bude zájem.“
A přestože by se mezi vystavenými mohly ocitnout i další kapely, namátkou Půlnoc, jež byla na Chmelnici doslova „doma“, i z nabídnutého výběru je jasné, jak svobodný duch zde panoval. Všechny fotografie jsou černobílé, což bylo jistě ovlivněné cenou barevného materiálu, nevadí to však, naopak – celkovému ladění i době černobílá sluší daleko více. Pro všechny vystavené práce pak jistě platí to, co Karel Haloun říká při pohledu na svá tehdejší díla: „Důležité ale je, když se člověk dívá na ty své staré věci, a není mu stydno. A to naštěstí nepociťuji. Možná jsem už tak okoralej, kdoví, ostudu ale necítím.“
Výstava pak bude z Malostranské besedy přesunuta do Popmusea, kde bude k vidění asi čtyři měsíce, mezitím budou probíhat práce na zmíněné knižní kronice Chmelnice.
do 15. května