Fenomén akčního umění v Čechách se zdál být historiky umění už poměrně dobře zmapován. V kontextu východních Čech však zelo ještě několik neznámých. Ty byly veřejnosti přestaveny díky kolektivní monografii Milana Langera a v rámci loňské výstavy v GMU v Hradci Králové, kde se objevily zatím nezveřejněné dokumentace z jeho akcí. K dokreslení atmosféry jsem vyzpovídal i Petra Vyšohlída, který byl od devadesátých let Langerovým souputníkem.
Než se dostaneme k samotným východním Čechám pojďme se podívat trochu do historie. Akční umění ve svém principu od svého vzniku představovalo různé formy konceptuálního umění, jako jsou performance, happening, body-art či land-art, kde objektem divákovy percepce už nebyl závěsný obraz ani statická socha, ale fenomén lidského těla, proměnlivé přírodní materiály nebo událost sama. Cílem těchto snah bylo dostat umění ven z příliš „těsných“ a komerčně zaměřených galerií na tehdejším Západě či rezignace na státem organizované, ideologicky vyhraněné instituce ve východním bloku do veřejného prostoru nebo do svobodného teritoria civilizací „opuštěné“ přírody. Zkrátka mimo zaběhlá místa uměleckého provozu.
Protagonisté „umění akce“ tak chtěli navrátit umění rituální funkci, kde důležitější než výsledný artefakt byl samotný proces – AKCE. Ve světovém měřítku šlo o různorodá kulturně-umělecká hnutí, která pomyslně započal kontroverzní akt – vystavení studánky-pisoáru Marcela Duchampa. Akční příběh emancipace umění pokračoval šamanskými „action painting“ Jacksona Pollocka a nabral na síle aktem „Skok do prázdna“ Yvese Kleina, kde se tělo samo stalo pohyblivým artefaktem v prostorových konotacích. Následovala gestická malba, vídeňský akcionismus nebo francouzský situacionismus. Symbolicky umění akce završily aktivity mezinárodního hnutí Fluxus v čele s umělci jako Joseph Beuys nebo John Cage v průběhu šedesátých až sedmdesátých let, razící myšlenku „života jako umění“ a kombinující všechny možné umělecké žánry v jeden intermediální celek – řekněme postmoderní gesamtkunstwerk.
V našem geografickém prostoru přišla odezva i přes „železnou oponu“ vcelku záhy, přestože základní pohnutky byly, jak už bylo naznačeno, politicky odlišné jak u západních kolegů. Obdobně jako revoluční rok 1968 měl opačné konotace. Už počátkem šedesátých let v okolí Karlových Var začal vytvářet své první provokativní akce a happeningy Milana Knížák se skupinou Aktual, kterého si všimlo i samotné hnutí Fluxus, s nímž navázal úzkou spolupráci kvůli Jindřichu Chalupeckému, a stal se dokonce jejich ředitelem pro východní Evropu. O těchto jeho aktivitách však bylo sepsáno nemálo jiných textů, takže není nutné se zevrubně rozepisovat.
Knížáka postupně následovali další průkopníci českého akčního umění jako Petr Štembera, Karel Miler, Jiří Kovanda, Zorka Ságlová, Eugen Brickius, Miloš Šejn, Jan Mlčoch, Tomáš Ruller, Jiří Valoch, Margita Titlová Ylovsky nebo Milan Kozelka, kteří jsou dnes vnímáni jako „klasici“ této hodně specifické odnože výtvarného umění, svou formou připomínající divadelní představení. Performance jako taková však málokdy sklouzává k předem nacvičeným scénářům a bývá spíše improvizací s puncem neopakovatelné události, snažící se vtáhnout do akce i své bezprostřední okolí. Pro své nonkonformní až diverzní sklony vůči tehdejšímu socialistickému režimu se tak umění akce v bývalém Československu stalo součástí neoficiální scény – jakéhosi „uměleckého undergroundu“. Jen málokdo z aktérů tehdy asi věřil, že se dokumentace z jejich akcí v podobě fotografií či filmového záznamu nakonec dostane na veřejnost a zapíšou se do análů českého umění.
Toto rané formativní období a pomyslný „zlatý věk“ českého akčního umění zmapovala historička umění Pavlína Morganová ve své obsáhlé práci Akční umění (Nakladatelství J. Vacl, 2010). Přestože jde o zásadní iniciační dílo s nepřeberným množstvím faktografických materiálů, bylo zde neprávem opomenuto několik méně známých, i když v kontextu regionů, které ještě nebyly tak těsně propojeny dnes (v době internetu), neméně důležitých jmen a událostí, které nebyly přímo napojené na centrální tep pražské scény a fungovaly v době bez internetu převážně na periferiích, což se přihodilo například východočeské akční scéně.
Milan Langer a kolektiv
Jednou z takto pozapomenutých postav akčního umění východních Čech je i Milan Langer, pevně spjatý s teritoriem Hradce Králové a blízkým okolím, jenž byl účastníkem a často i hlavním iniciátorem mnoha tamních akcí a výstav. Langerovi v roce 2021 vyšla dlouho připravovaná Kolektivní monografie (vydalo GMU), jež mapuje jeho kompletní tvorbu, včetně četných performancí a happeningů. Právě její příprava pomohla odkrýt mnohé dokumentární materiály, které zatím kolovaly jen mezi jeho blízkými přáteli a uměleckými souputníky, a možná by je časem zavál prach zapomnění. Nakonec byly ale vystaveny v rámci loňské expozice Akční umění ve sbírkách GMU v Hradci Králové.
Kapitolu o Langerových raných performancích v monografii sestavil Alexander „Lexa“ Peroutka (dnes ředitel náchodské GVUN), kde chronologicky shrnul vývoj jeho performativních akcí ze 60. až 80. let. O Langrových aktivitách rovněž podrobně informovala kurátorka a historička umění Martina Vítková ve svých textech, které jsou i zde odrazovým můstkem k Langerově imaginativní akční činnosti. Počátek Langerových aktivit je zasazen do Brandýsa a Ústí nad Orlicí v polovině šedesátých let, kde vytvářel akce pod názvy volného uměleckého sdružení P.A.J.Z.L nebo PIML spolu se svými přáteli Pavlem Imrichem, Janem Steklíkem (zakladatel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu) nebo Ladislavem Plívou a Jaroslavem Richterem, s kterými v roce 1970 provedl land-artovou akci Landscape Painting, jež nesla na svou dobu silný ekologický apel. Tehdy společně „konspirativně“ vystavovali a prováděli akce v podloubí Mírového náměstí v Ústí nebo na zahradě některého ze členů skupiny a samotná bohulibá umělecká akce pak často končila hromadnou pijatikou v místní hospodě.
V roce 1975 se Langer přestěhoval do Hradci Králové, kde tvořil po velkou část svého tvůrčího života. Ani zde nebyl izolovaným solitérem. Přestože byl poměrně vyhraněným individualistou s anarchistickými sklony, jeho tvorba byla vždy participativní. A v průběhu osmdesátých let byla konfrontována i s dalšími akčními umělci na řadě společných akcí. Ikonickou se stala i akce Špatné počasí přijde z roku 1977 s hokejkou značky Artis, které byla odříznuta část nápisu Art a byla vržena z balkónu Langerova panelákového bytu na Moravském předměstí. Hokejka tak měla simulovat let bumerangu, který se však už nikdy nevrátil. Dobře zdokumentován byl i happening s Beuysovským názvem Den a noc s králíkem a slepicí uspořádaný v květnu 1979 v Lhotě u Dobrušky na téma putování a bloudění, jež se odehrálo v podhůří Orlických hor. Jeho součástí byla i magická performance Ikarův pád, při které došlo k zabití a stažení čtyř králíků, do nichž byl spolu s holubím peřím a medem při východu slunce „oblečen“ mytologický Ikarus (ztělesněný Mojmírem Puklem). Performance evokovala primitivní atavismus pradávných rituálních obřadů se zvířecími obětmi.
Porevoluční aktivita
