Tindersticks: The Waiting Room

tindersticksKdybychom v UNI dávali k recenzím titulky, tahle by se musela jmenovat „Hra s tichem“. Protože právě v tom, v absolutním zvukovém minimalismu, se Tindersticks na svém aktuálním albu, které přijedou živě představit 10. března do pražské Archy, dopracovali naprostého mistrovství. Není to ale minimalismus vynucený neschopností „hrát hodně“, není to minimalismus „konceptuální“, ve kterém jsou ostinátní figury cílem, jako je to v jiných než písničkových žánrech. Je to minimalismus, daný s jen malinkou nadsázkou řečeno muzikantskou moudrostí. Vědomím, že když je dobrý nápad, melodický, rytmický, textový nebo jen zvukově-barevný, není třeba cokoli dodávat. Anebo, jak kdysi říkal Vlasta Redl (a sám to, po pravdě řečeno, mnohokrát porušil): nahrávka je hotová, když z ní už není co vyhodit. V tomto ohledu by se měli mnozí zdejší pokusníci na poli indiepopu zapsat k Tindersticks do učení.

Pražské divadlo Archa věnuje prvním 10 novým předplatitelům, kteří si od 10. února zajistí celoroční předplatné kulturního magazínu UNI, zdarma vstupenky na koncert britské skupiny Tindersticks. Skupina představí 10. března svoje nové album The Waiting Room.


V našem povědomí žijí už od začátku 90. let (a své vlastní kariéry) s nálepkou „něco jako Nick Cave“. Ještě nikdy nebyla tahle škatulka tak nepřesná jako teď, na albu The Waiting Room. Ani srovnání hlasu či obecně vokálního projevu Stuarta Staplese s australským introvertním extrovertem nikdy tolik nekulhalo. Když už bychom za každou cenu hledali nějaké přirovnání, měl by to být spíš David Bowie, třeba ve skladbě Were We Once Lovers?. I když bůh ví, jestli by nás Bowie napadl, kdybychom ho po nešťastné události před pár týdny neměli stále plnou hlavu.

tindersticksUmění hrát, ale i nehrát, a písně vždy opentlit průzračnými zvuky ať už v rámci stálé sestavy kapely (zatímco klávesista David Boulter je všudypřítomný, třetí ze zakládajících členů, kytarista Neil Fraser, je většinou spíš jen tušený) nebo za pomoci přizvaných hostí (třeba dechy, oscilující mezi soulovými štěky, bigbandovými riffy a plošnými barvami v Help Youself), tak znějí hlavní pozitiva tohohle alba. Alba, jež se vzpírá dnešní době, aniž bychom ho mohli nařknout ze surfování na retrovlně čehokoli. Provádí nás bezčasím, do kterého je krásné se položit a třeba si ke každé skladbě promítat v hlavě svůj vlastní videoklip. A pak, až uvidíme dotažený projekt zfilmování všech písniček, který je s The Waiting Room spojen, srovnávat vlastní představy s vizemi přizvaných režisérů.

City Slang, 2016, 47:57

Přidat komentář